Lukáš Secký (FACTOR Bike Team)

V sobotu 28.4.2007 v 9:00 ráno jsme začali bloudit po městě Mělník. Přes zákaz vjezdu jsme se dostali na start závodu. Původně jsem mělá já(jako žena), junioři a masters startovat ve 12:00, o hodinu později pak muži(19-39let). Díky nízké účasti prvních zmiňovaných kategorií(u žen nulové účasti, pokud nepočítám sebe) se start sloučil pro všechny na 13tou hodinu. Ještě pár minut před závodem jsem se hodně rozmýšlela, jestli místo nebezpečné jízdy nezvolím jen povzbuzování Petra a bráchy. Možná tomu přispěl i nepříjemný pád do schodů. při kterém jsem zjistila, že půl trasy půjdu nejspíš pěšky. Po dokončení závodu jsem přišla na to, že jsem udělala dobře, zvlášť, když ke mě v cíly přibelhal můj zakrvácený bratr. Ale nebudu předbíhat událostem .
Na startu se objevila hrstka cyklistů. která se tlačila dopředu. Daleko za nimi jsem pak stála já. To, že zapomněli při informacích o kategoriích na mě, jako na ženu mi moc sebevědomí nedodalo. Pro jistotu jsem se šla zeptat, zda jedu stejný počet okruhů jako junioři(6) nebo méně. K velkému potěšení jsem se dozvěděla, že jedu polovimu toho, co naši kluci, tedy 4 okruhy. Tak začal závod. Při zaváděcím kole jsem již po pár metrech nezahlédla ani jednoho bikera... a přece.... z kopce mě začal ještě jeden předjíždět. Toho jsem však zase naopak dojela já do kopce, ale bohužel jsem se z naší spolupráce neradovala moc dlouho, neboť závod raději vzdal. Ale dlouho jsem sama nazůstala, protože mě začali předjíždět první cyklisté o kolo. Již u startu jsem však upozorňovala na to, aby při předjíždění hlasitě křičeli, ať se klidím z cesty.
K popisu trati: Jeden okruh této Cross countryové trati měřil 2300m. Vyjíždělo se z náměstí, po kterém přišel krátký sjezd s prudkými zatáčkami a následovali tak obávané schody. Po nich se sjížděli dřevěné palety-ty se stali osudnými mému bráškovi, který na nich udělal pár kotrmelců. Díky své odvaze po 2.kole neukončil, ale pokračoval dále v závodu s odřeným-již už před závodem bolavým kolenem, poraněným ramenem a ne moc hezkým červeným Make upem na tváři. Ani Péťa se neobešel bez pádu. Naštěstí z toho byla jen odřená ruka. Tak dále k trati. Po schodech přišlo strmé asfaltové stoupání, kde povzbuzovalo plno fanoušků. Dále pokračovala trať parkem, kde následoval výjezd schodů.
Jak jsem se již zmínila, každý nebezpečný úsek jsem radši sesedla z kola a tlačila. Zkušenějším bikerům jsem uvolňovala cestu i zastavením, ale upřímně řečeno, toto zdržení mi vůbec nevadilo, síše naopak, jsem se stačila nadechnout. Při každém projetí startem jsem slyšela pořadatele hlasatele, jak říká:"Ano a máme tu jedinou ženu dnešního závodu!" Podotýkám, nezapomněl ani připomenout název týmu. Ani jsem se nenadála, již jsem byla v cíly, kde jsem netrpělivě vyhlížela kluky. Při vjezdu do posledního kola jsem tak trochu očekávala, že můj bratr Petra předjede, ale hned potom, co přijel do cíle jsem pochopila, z jakého důvodu ho nepředjel. Jeho pád byl tak ošklivý, že dojížděl do cíle s bolestí nohy, kolene i ramena. Když jsem to uviděla, začala jsem schánět lékařskou pomoc, která za pár chvil dorazila. Sympatická mladá lékařka ošklivá zranění ošetřila a i naše kamarádka Lucka se o bráchu dobře postarala. Všichni jsme byli moc rádi, že to nedopadlo hůř, skleslí a unavení jsme odjížděli domů. Akorát mě potěšilo, že jsem zvítězila sama nad svým strachem z těžké trati.